Také poslední ze zmizelých míst patří do kategorie průmyslu a má svůj symbolický význam. Jedná se o někdejší areál podniku MILO na výrobu tuků a olejů nedaleko samotného centra Olomouce. Svého času byl jedním ze symbolů průmyslové Olomouce stejně jako třeba Moravské železárny nebo čokoládovny Zora. Většina budov v areálu MILO pocházela ze dvacátých a třicátých let. Továrny MILO patřily před 2. světovou válkou židovské rodině Heikornů. V lednu 1942 vznikla společnost s ručením omezeným MILO - WERKE, z čehož se odvozuje název MILO, který je zkratkou německého Mährische Industrie für Lebensmittel Olmütz (Moravský potravinářský průmysl Olomouc). Areál byl ale na konci války při osvobozování města Rudou armádou značně poškozen. Po komunistickém převratu se v roce 1948 při první etapě znárodňování stalo součástí MILO celkem deset podniků a závody se začaly orientovat především na rostlinné oleje, jedlé tuky, mýdla či margarín. Od 60. let pak tehdy národní podnik Závody MILO zažíval rozkvět. Mimo jiné se do něj v roce 1967 vrátila výroba kosmetiky, a další rozvoj nastal po uzavřením licence s firmou Schwarzkopf. Známé logo firmy MILO, které bylo umístěno na jedné z budov v zaniklém areálu Po sametové revoluci došlo k rozpadu koncernu Tukový průmysl a MILO se stalo samostatným státním podnikem, který byl roku 1991 zprivatizován. V roce 1997 všechny stavby značně poškodily povodně, a o čtyři roky později zde výroba skončila. Areál byl zčásti využíván k pronájmu, zbytek nevyužitých budov z dvacátých a třicátých let ale zůstal prázdný a chátral. Ze zdevastovaného místa se tak postupně stala mrtvá zóna, areál ovšem po několika letech pustnutí koupili investoři, kteří zde hodlají v příštích letech vybudovat novou čtvrť Šantovka s byty, kancelářemi a nákupním centrem, která by měla v konečné podobě zabírat zhruba dvanáct hektarů. V letech 2008 až 2009 tak byly zbývající tovární haly v areálu srovnány se zemí.